Jan Štursa, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství a profesor na pražské Akademii, zasvětil velkou část své tvorby hledání způsobu, jak zachytit ideál smyslně krásné ženy. Po útrapách první světové války, kdy se deníkem a zároveň vnitřní očistou autorovi představovaného bronzu stala především kresba, našel Štursa opět záhy cestu k soše, a to ve znamení návratu ke klasicizující formě. Jako vysvobození z tíhy válečné atmosféry tak tehdy vyrostla plastika s označením Dar nebes a země, zachycující nakročenou nahou ženu přidržující si pravou rukou pramen vlasů a v levé ruce třímající hrozen vína. Portrétní fyziognomie její tváře silně kontrastuje s antikizující idealizací jejího těla – právě této syntézy si povšiml i další z obdivovatelů ženských krás, Max Švabinský, když tuto sochu nazval „novou, sladkou a líbeznou Venuší naší doby“. Sledovat zde můžeme i zřetelný symbolický podtext – ten je nesen již samotným názvem díla, jenž odkazuje k ženě jako daru bohů a hroznu vína jako daru země. Křehké a něžné dívčí tělo s rukama v gestu oranta zde zároveň oslavuje mládí. Klementýna Krejcarová, modelka pro toto dílo, jejíž portrét začal Štursa roku 1917 modelovat, byla k sochaři uvedena básníkem Jarmilem Krejcarem, jehož báseň Hrozen měla být Štursovi inspirací pro umístění hroznu do dívčiny levé ruky. Nadživotní bronzový odlitek tohoto „symbolu života“ záhy zakoupila pro své sbírky tehdejší Moderní galerie v Praze. Štursa roku 1925 asistoval při jeho umístění v pražské Stromovce – po návratu na Akademii se však smrtelně postřelil a ukončil tak předčasně svůj život. Představovaný odlitek pochází z prvotřídní kovolijecké dílny Franty Anýže (Praha VII), jak dokládá kovolijecká značka na podstavci. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým.