Pohádkové bytosti se staly pro Josefa Ladu celoživotními náměty. V jeho romantické české krajině žijí víly, vodní žínky, rusalky a vodníci. Český vodník existoval podle pověstí již v 16. století a charakterizovaly jej zelené punčochy, zelené oči, z nichž pravé bylo krhavé, a z jeho vlasů a šosu nepřestávala kapat voda. Postava hastrmana byla spojována s nebezpečím, nocí a temnými vodami. Lada zobrazoval vodníka nejčastěji právě v nočních scénách, v nichž mužík seděl osamocen na své vrbě a v klidu pokuřoval ze své dýmky. Na představeném obraze narušuje nehybnost scény jediný dynamický prvek, jímž jsou stoupající kroužky dýmu. Ruiny středověkého hradu, které dominují kompozici, patří mezi typické komponenty české scenérie. Nejedná se o konkrétní předlohu, nýbrž o myšlenku, představu ideálního výseku krajiny. Scéna se odehrává pravděpodobně nad ránem, protože ani z komína stavení se nekouří a na světlé obloze nesvítí měsíc ani slunce. Jde o jisté bezčasí, které se odehrává v pohádce. I přes plošnou malbu technikou kvaše na papíře se zdůrazněnými černými okrajovými liniemi v sobě dílo obsahuje pečlivě promyšlenou perspektivu, která je poskládána do tří prostorových plánů. Popředí vévodí osamělá postava vodníka, za kterou se rozprostírá rybník s hrází a vesnické stavení ve středním plánu. V pozadí se tyčí vysoké hory s hrozivými skálami a zříceninou kamenného hradu. Ilustrace ze čtyřicátých let 20. století sloužily autorovi i divákům jako únik do ideálního světa venkova a pohádkových postav. Inspirovaly se tradicemi a zvyky českého venkova, přinášely během válečných let pocit útěchy a bezpečí. Ladův nezaměnitelný výtvarný styl, který se během let vycizeloval v jeden z nejoriginálnějších projevů českého umění, se odpoutal od pouhé funkce ilustrace. Stal se autentickým projevem výtvarníka, jehož kresebný styl se během války transformoval od karikatur k pohádkovým motivům.

Bafající Hastrman, typická a frekventovaná postava Ladových kvaší, vychází stejně jako většina jeho námětů z dětských zážitků. Ve své knížce Kronika mého života zmiňuje, jak jej v dětství zaujala Raisova povídka z knihy Potměchuť, kde byl vodník popsán v takové podobě, jaká se později objevuje na jeho obrázcích: „Kdo – vodník! Tatík chytal ve struze raky a viděl ho. Pane, seděl na té sněti, červenou čapku s dlouhým třapcem měl na hlavě, kolem špičaté tváře vousiska dlouhá jako ty vousy na stromech, víte, zelenou halenu – jinačí prý nenosí – a dlouhánské nohy, s červenými, špičatými střevíci, měl přeloženy. Bafal, jen to hulilo, snad si proto vylezl, aby si pokouřil; tabák beztoho nemá, jenom natě nebo co – to víte, na podzim! Povídal tatík, jak odplivoval; štípalo to jistě, a očima – jako výduňky měl je vypuklé a bílé – mrkal prý až k smíchu!“ (K. V. Rais: Potměchuť: povídky a kresby z podhoří, Praha 1902, str. 28) Předložený motiv se tak svým velkorysým rozměrem a pečlivým provedením stal jedním z nejlepších příkladů Ladova stylu a jeho pohádkových témat. Hodnotu díla zvyšuje jeho původ – otec současného majitele jej dostal přímo od autora, jehož byl přítelem – a také vystavení na souborné výstavě Josefa Lady k jeho nedožitým sedmdesátým narozeninám (Národní umělec Josef Lada: Souborná výstava k jeho sedmdesátým narozeninám, Praha, Slovanský ostrov, 27. 12. 1957 – únor 1958, kat. č. 101, chybný obrácený rozměr: 36 × 55 cm). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc.