František Kaván byl odjakživa malířem, jehož hlavním úběžníkem byla příroda – nepřekvapí proto, že i přes počáteční hledání, které se stalo zdrojem řady ojedinělých prací se symbolistním podtextem, zakotvil po roce 1900 již natrvalo v realismu, pro který mu byla rodná hrouda nevyčerpatelným zdrojem. Počínaje tzv. železnickým obdobím na počátku nového století již Kaván natrvalo přesvědčivě referoval o dosud nezkažené české krajině. To se promítlo v prvé řadě do volby motivů a pečlivě vybíraných pohledů na přírodu, kde zpravidla chybí člověk, který jako by do zobrazené krajiny dosud nikdy nevstoupil. Tato základní charakteristika platí i pro představovanou práci. Pozoruhodný a pro dané období autorova díla typický je i úhoz štětce, se kterým zde zachází v souhře delších horizontálních tahů, doplněných minuciózností jednotlivých drobnopisných zásahů – výsledný dojem se harmonicky spojuje v oku diváka a na minimální ploše svědčí o brilantnosti bytostného krajináře. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.