Půvabný, dynamickým gestem zachycený výjev znamenitě reprezentuje Procházkovo vyzrálé tvůrčí období, v němž válkou zkoušený umělec cítil potřebu reagovat na sílící negativní projevy tehdejších ideologií a pokoušel se zachytit svůj vlastní harmonický svět. Těžištěm pro něj byl příklon ke klasickým vzorům, zejména mytologickým a biblickým alegoriím, a umění u něj získalo, jak sám doslova napsal, „nábožensko-sociální“ smysl. Snažil se tak obrátit lidskou pozornost i sám sebe zpět k řádu, rovnováze, pozitivním vlastnostem a hodnotám. S tím nepochybně souvisel i jeho návrat ke klasické malbě, charakterizované formální skladbou a množstvím přímých citací děl starých mistrů.

Radostí a velkou něhou prostoupená předložená scéna pak zachycuje působivou interpretaci oblíbeného křesťanského námětu Klanění tří králů. V obraze, který k divákovi promlouvá Procházkovým osobitým pojetím moderního realismu, zcela zřetelně cítíme přímé ovlivnění klasickou italskou malbou, například Tintorettem, což připomene dynamický expresivní rukopis a bohatá, intenzivní barevnost v okrovém a červeném tónu, který doslova rozpohyboval celou kompozici. V centru výjevu pak vidíme sedící Pannu Marii, oděnou v červených šatech, s malým Ježíškem. Před nimi klečí tři králové přinášející dary. Jeden z králů, muž tmavé pleti s výrazným turbanem, odkazuje na exotický původ mudrců z Východu. Živý pohyb figur, jejich barokní, až rokoková tvarovost dokládají Procházkovo zaujetí ideálními motivy, jež vyústilo v poslední etapě jeho tvorby v úsilí najít bezpečný ráj, v němž je místo pouze pro velký ideál krásy. Dílo bylo dosud v rodině majitele, který jej získal přímo od autora. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Ing. V. Bartošem. Přiložena odborná expertiza PhDr. R. Michalové, Ph.D. (cit.: „[…] ‚Klanění tří králů‘ Antonína Procházky je dílem, v němž plně a skvostně přichází ke slovu ústřední myšlenka autorovy klasicistní fáze, idea vroucí lidskosti a naděje v dobro světa. […]“).