Corot již od mládí tíhl k umění, ovšem až roku 1822, ve svých dvaceti šesti letech, dostal od rodičů svolení plně se věnovat tvorbě. Nastoupil tehdy do ateliéru Achilla Etny Michallona a následně studoval u Jeana-Victora Bertina, díky nimž získal základ s kořeny v neoklasicismu a do velké míry v příkladu Clauda Lorraina a francouzské klasicistní krajinomalby 17. století. Léta 1825–1828 strávil v Itálii, kde si nejen rozšířil obzory, ale vytvořil i svá první mistrovská díla. Později ho jeho cesty zavedly i do Švýcarska, Nizozemska, Belgie a Anglie. Po návratu do Francie opakovaně navštívil les u Fontainebleau, nevyjímaje vesničky Chailly a Barbizon; nacházel zde zálibu v zastřeném kouzle tamní mlžné atmosféry a postupně zformoval svůj nezaměnitelný výtvarný projev. Brzy se stal inspirativním pro celou řadu velkých osobností své i mladší generace, zásadním úběžníkem byl pak především pro krajináře impresionistického hnutí, jmenovitě kupř. pro Clauda Moneta. Obdržel též celou řadu ocenění, věnoval se dobročinnosti a jeho pozice v pařížské společnosti, kde byl v závěru života označován jako „Père Corot“ (Otec Corot), ho už tehdy řadila mezi taková jména světové krajinomalby, jakými byli Claude Lorrain, William Turner nebo John Constable. Představovaná komorní malba zachycuje prostý plenér, jemuž dominuje záplava zelených valérů; do nich se noří cesta, odcházející postava i budova mlýna v zadním plánu. Vše je prozářeno prudkým bočním světlem vrhajícím dlouhé stíny. Rukopis je na svou dobu velice uvolněný, místy pastózně nanášený a svědčí o tom, že zde autor tvořil zcela svobodně. Zobrazen je tu dům nazývaný Château-Galland, jehož majitelem byl mlynářský stárek Pierre Corot, jeden ze vzdálenějších příbuzných Camilla Corota. Důležitou součástí díla je v prvé řadě jeho velmi zajímavá provenience. Je známo, že bylo ve sbírkách Alfreda Robauta, výtvarníka, jenž mimo jiné sestavil první soupis Corotova díla. Od roku 1903 byl majitelem obrazu samotný Paul Durand-Ruel, sběratel a jeden z bez nadsázky nejvlivnějších mecenášů umění přelomu 19. a 20. století. V autorově soupise se dočteme i zajímavý příběh týkající se představovaného plátna: V roce 1871 ho již vlastnil výše zmíněný Alfred Robaut a přinesl ho mistrovi s dotazem, kde jej namaloval. Corot odpověděl „A Semur, parbleu!“ („V Semuru, na mou duši!“), poukázal ještě na malou, sluncem ozářenou stěnu v popředí, obrazu následně věnoval drobnou retuš a opatřil ho signaturou. Obraz byl prezentován na výstavě Corot 1796–1875 (Galerie Schmit, 12. 5. – 12. 6. 1971, č. 33, popsáno a reprodukováno ve výstavní publikaci na str. 51, na rubu slepého rámu se nachází výstavní štítek). Obraz byl taktéž publikován a reprodukován v autorově soupise díla (A. Robaut: L'Oeuvre de Corot, Catalogue raisonné et illustré, Paříž 1905, II. díl, kat. č. 839, str. 270, repro. str. 271, uvedeno pod názvem Semur – Maison a l'entrée d'un bois). Na základě výše zmíněného lze tento Corotův olej označit za výjimečnou sběratelskou příležitost, která vypovídá mnohé o úrovni zralé tvorby autora vpravdě světového věhlasu a významu. Prezentováno ve vkusné stylové adjustaci. Při konzultacích posouzeno doc. M. Theinhardt, CSc., a PhDr. Š Leubnerovou. Přiložena odborná expertiza prof. R. Prahla, CSc.