Lidská tvář se stala jedním z hlavních inspiračních zdrojů a podstatných vzorů v díle Jiřího Anderleho. Svou multiplikací mohla evokovat celou škálu hlubokých emocí, od smíchu a radosti přes údiv a strach až k úzkosti a zoufalství, přičemž vyobrazení stárnoucí a vrásčité tváře jako reprezentace plynoucího času konfrontuje člověka s jeho smrtelností a pomíjivostí života. Anderleho Nostalgický poetikon může být melancholickou vzpomínkou na jeho vlastní díla osmdesátých let (Vox humana, 1980; Vanitas – Marnost, 1983; Prostor a čas, 1983), kdy vytvářel symbolicky a vizuálně bohaté obrazy, častokrát vycházející z děl starých mistrů. Slovo „poetikon“ ve spojení s Anderleho dílem může odkazovat na specifickou kombinaci slov „poezie“ a „ikona“ jako jakousi vizuální poezii minulosti, nostalgie a lidských vzpomínek. Ztracenou dobu v tomto díle může symbolizovat třináct poštovních známek umístěných v horní části obrazu. S rozvojem moderních technologií a možností komunikace mohou pro současného diváka tyto známky představovat již pouze sběratelský předmět či doklad minulosti. Přesto však může jejich finanční hodnotu zvyšovat původ z doby první poloviny 20. století. Obraz má na rubu autorská značení 173/B a 128/B/2023 a byl dosavadním majitelem získán přímo z ateliéru umělce. Přiložen autorský certifikát.