Tato dosud neznámá práce jednoho z nejvýznamnějších členů tzv. generace Národního divadla je pozoruhodnou ukázkou Brožíkova rukopisu, výběru tematiky i pracovního postupu. Při cestě k finálnímu dílu zpravidla vytvořil několik variant, verzí, chceme-li stupňů, jejichž pomocí zkoumal jednotlivé aspekty malby, které v definitivě syntetizoval – podobně i představovaná práce má svou blízkou variantu, která se nacházela ve slavné sbírce Johna Wanamakera. Zároveň existuje dnes nezvěstná zrcadlově obrácená verze Kardinálova příkazu, kde se mj. uplatňuje motiv vyřezávané skříně v zadním plánu, stejně jako tady – vzniká tak provázaná autorská skupina artefaktů, které k sobě vzájemně odkazují. Celkové dílo Václava Brožíka je ale vrstevnatější a nalezneme v něm takřka celou žánrovou škálu od krajinomalby, přes portrét a náboženskou tematiku až po nejvyšší historický žánr s mnohofigurálním obsazením, náročnou kompozicí a složitými zápletkami týkajícími se pamětihodných okamžiků českých i evropských dějin. U obrazu pojmenovaného Kardinálův příkaz se stále nacházíme na poli historického žánru, ovšem jiného druhu, více obecného nežli konkrétního historického sdělení. Brožík zde spíše než konkrétní osobu zobrazil kardinála jako instituci, jejímž prostřednictvím byla po staletí vykonávána diplomacie Vatikánu na nejvyšší státní úrovni. V souvislosti s Francií a jmény jako Richelieu či Mazarin mohlo být malířovou intencí vyjádřit i moc, jíž právě kardinálský úřad v určitých epochách převyšoval pravomoci nejednoho státníka. Podle kardinálova výrazu můžeme předpokládat, že právě dospěl k závažnému rozhodnutí, které se brzy stane neodvolatelným rozkazem. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a Mgr. M. Dospělem, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.