Tato mistrně provedená a sugestivně působící malba je vzácnou, nově objevenou ukázkou zralé tvorby Alfonse Muchy, jenž se právě v tomto období rád a často, souběžně s velkými mnohofigurálními plátny, zabýval znázorňováním osamělých žen odkazujících nejen ke slovanské mytologii, ale i ke světu tajemných orientálních kněžek. Ve tváři dívky hypnotizující diváka zachytil Mucha tajemnou moc a vzhledem k jejím mandlovým očím i divadelnímu gestu odkázal také na své divadelní pařížské zkušenosti z přelomu století. Celkové provedení malby je mistrné, autor zde docílil dojmu, jako by obrazem proudil lehký vánek čechrající vlasy i draperii. Barevnost sice působí takřka monochromně, přesto tu můžeme pozorovat širokou barevnou škálu od jemných zlatých žlutí po bělobu – jedinou výrazněji vyčnívající barvou je zeleň velkého smaragdu zasazeného do dívčina prstenu. Tento výjev uhrančivé atmosféry nesoucí v sobě to nejlepší ze secesních reminiscencí a symbolistního nádechu lze jednoznačně označit za artefakt vysoké sběratelské i galerijní hodnoty. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a PhDr. Š. Leubnerovou. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Jeden z našich nejzkušenějších figuralistů zde rozvinul kontrast mezi stáním, vetknutým do symetrické tváře dívky, a pohybem, vyjádřeným dynamickou skladbou jejího těla, rostoucího z levého okraje rámu, zatímco pravá část obrazu zůstává prázdná. Tento vztah klidu a pohybu vnáší do obrazu zřetelný kompoziční akcent, jenž ukazuje, že si autor rozpomněl na finesy orientalistů z 19. století. Mucha tak obrazem ukázal i na druhou stránku ženy, na její podmanivou tajemnou smyslnost kontrastující se snivostí slovanských bohyň. Z hlediska jeho práce z počátku třicátých let jde o výrazné dílo, které značně obohacuje poznání jeho tvorby. […]“).