Elegantní a osobitý obraz z přelomu dvacátých a třicátých let pochází z období Fillovy tvorby, kdy byl na vrcholu svých tvůrčích sil a jeho práce se těšily mezinárodnímu uznání. V této etapě, jež také bývá označována jako „bílé období“, obratně spojoval odkaz modernistických směrů s vlastními experimenty a příznačná jsou koloristicky vytříbená zátiší s odvážným plastickým přednesem s výrazným zapojením právě bílé barvy – ať už jako dominantní, nebo prostupující celou kompozicí. Výrazný obraz v sobě stále nese ozvěny lyrického kubismu, avšak zaujme především svým zúženým panoramatickým formátem. Ten dokládá, že se Filla o tento formát zajímal ještě dříve než na počátku padesátých let, kdy vznikaly jeho krajiny z Českého středohoří. Ve skutečnosti se horizontální formát průběžně objevuje v dílech napříč celou jeho tvorbou, přičemž padesátá léta představují jeho vyvrcholení. Fillu tvar plátna postavil před nelehký úkol. V přehledně uspořádané kompozici nalezneme na pravé straně mísu s ovocem, stylizovanou v tenkých černých liniích. Vedle mísy zleva se nacházejí další předměty – holandská dýmka, pohár a hrací karta s vyobrazením křížového esa –, zachycené rovněž v redukovaných, abstraktně pojatých obrysech. Z celého obrazu vyzařující bílá barva okamžitě upoutá divákův zrak. Nepůsobí jen jako pozadí nebo pouhé popředí; spíše prostupuje celou malbou, která je zbavena jiného zdroje osvětlení, a stává se tak jediným nositelem všech světelných hodnot. Význam díla zvyšují jeho původní stav a autorova adjustace. Autenticita byla ověřena Filla Foundation a obraz bude uveden v připravovaném soupisu díla. Při konzultacích posouzeno PhDr. R. Michalovou, Ph.D., a Mgr. T. Mátl Donné. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Výrazně horizontální obraz před divákem otevírá silně působivé smyslové bohatství prostupujících se tvarů a barev, ukazuje, že autor se v roce 1930 dostal do jednoho ze svých bodů zlomu, v němž vrcholily jeho předcházející zkušenosti. Zároveň si kladl výrazné malířské otázky po perceptuálním vyvážení pravé a levé strany obrazu při důrazném omezení prostoru, při jeho, pokud možno co největším, zúžení na plochu. Máme tak před sebou nejen meditaci o smyslových jevech, ale i o způsobu znázornění jako takovém. […]“).