Tato vrcholná Muzikova realizace vyniká mimořádnou malířskou kulturou a pro její formální i obsahové kvality ji můžeme zařadit mezi jedno z nejzásadnějších autorových děl. František Muzika patří mezi první české výtvarníky, kteří zaznamenali změny, jež navodil surrealismus na počátku třicátých let v kulturní atmosféře celé Evropy. Prudký rozmach Skupiny surrealistů ČSR, vzniklé v roce 1934, připomínal svou intenzitou, rozsahem a mírou zaujetí pro novou kolektivní myšlenku ranou fázi Devětsilu. Muzika se jejím členem však nikdy nestal, ač měla jeho tvorba s tímto směrem mnoho společných rysů. Jeho povaha, v níž převládalo romantické založení a smysl pro řád, mu nedovolovala se plně ztotožnit s hnutím, které bylo založeno čistě na podvědomí. Surrealismus mu nicméně otevřel nové obzory a možnosti, jak naplno rozvinout imaginativní malbu, v níž se v Čechách stal čelným představitelem. Skrze ni nalezl nejvhodnější způsob, jak na prožitek z tvorby reagovat s neobyčejnou citlivostí. Poetika Muzikových imaginativních děl byla ovlivněna jednak ranou italskou metafyzickou tvorbou Giorgia de Chirico a druhak jeho vlastní zkušeností jako scénografa. Jeho plátna mnohdy zachycují jakási imaginární jeviště, jejichž aktéry jsou ženská torza či záhadné předměty, vstupující do nezvyklých spojení, v nichž nabývají nových symbolických významů. S blížícími se čtyřicátými lety a nástupem války i Muzika začínal na veřejnosti stále více vystupovat jako jevištní výtvarník či knižní grafik, nikoli jako malíř nebo pedagog, přestože se dobově podmíněná angažovaná tematika, tragická podobenství a nakonec i přízraky války jeho dílu nevyhnuly. V druhé polovině třicátých let Muzika rozpracovával dvě hlavní témata – ležící postavy v krajině a cyklus Ostrovů. Předložený Ostrov III (Ostrov I, 1934; Ostrov II, 1936) se rozkládá v metafyzické krajině, kde se setkávají nesourodé předměty v imaginárním prostoru, jenž evokuje divadelní jeviště. V atmosféře dramatického výjevu se stávají aktéry neživé objekty – koule, fragment sloupu, neotesané balvany nebo kůry stromů a vztyčené svíjející se lano. Tento dojem narušuje pozadí obrazu, na němž vyrůstá silueta ostrova plujícího na zvlněné draperii. V tu chvíli se celá scéna proměňuje spíše ve vor na klidné vodní hladině. Pozorovatel je tak vtažen do snového světa jednotlivých motivů, jejichž skrytý smysl lze odhalit až následnou interpretací, při níž se plně uplatní jeho intelekt. Dílo neobsahuje bezprostřední naléhavost a nemá potřebu diváka napadat či jej pohlcovat, naopak navozuje magický prostor pro snění a zachycuje umělcův životní pocit a hloubku jeho osobních prožitků. Práce byla opakovaně vystavována a publikována. Prezentována byla při představení sbírky Rudolfa Hršela – Moderní české umění ze sbírky Rudolfa Hršela (Krajská galerie v Hradci Králové, červen 1967, kat. č. 19) a České moderní umění ze sbírky Rudolfa Hršela (Galerie umění Karlovy Vary, 16. 3. – 20. 4. 1969). Byla vystavena na umělcově retrospektivě František Muzika: Obrazy z let 1920–1964 (Krajská galerie v Hradci Králové, 7. 6. – 5. 7. 1964, kat. č. 46) a na zásadní retrospektivě, kterou řídil Jiří Kotalík (František Muzika: Obrazy, kresby, scénické návrhy, knižní grafika, Valdštejnská jízdárna, Národní galerie v Praze, září–říjen 1981, kat. č. 59). Reprodukována byla v monografii Františka Šmejkala (František Muzika, Praha 1966, obr. 59) a v knize České imaginativní umění (F. Šmejkal, Praha 1996, obr. str. 201). Dílo má v Muzikově katalogu číslo 416, které je vepsáno na rubu plátna. Původně významná východočeská sbírka. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Máme před sebou jeden z nejkomplexnějších obrazů Františka Muziky, jeho vrcholné dílo z druhé poloviny třicátých let, které je silné svým významem, svou propracovaností, svými četnými odkazy k nejrůznějším výtvarným zdrojům i výtvarným provedením. Jde o metafyzickou malbu par excellence. […]“).