Antaios je mimořádným obrazem spadajícím do „orfeovského“ cyklu vznikajícího po autorově dlouhé tvůrčí odmlce, v němž se umělec opakovaně vracel k mytologickému motivu Orfeovy brány jako symbolu přechodu mezi světy. Mytologický námět Antaia – obra, syna boha moře Poseidóna a bohyně země Gaie – nalézá v Šímově uměleckém univerzu pozoruhodně hlubokou rezonanci. Antaios, čerpající svou nadlidskou sílu z kontaktu s matkou Zemí, byl v řecké mytologii nepřemožitelný, dokud stál nohama na zemi. Pouze Héraklovi se podařilo obra přelstít tím, že ho vyzdvihl do vzduchu, přerušil jeho spojení s životodárnou zemí a v tomto oslabeném stavu nad ním zvítězil. Tato symbolika překonání zemské tíže a transcendence hmotného světa se stává v Šímově pojetí mnohovrstevnatou meditací o existenciálních hranicích. Fascinace tématem přechodu mezi světy života a smrti má v kontextu malířova života hluboce osobní rozměr. Od poválečných let Šímu sužovalo vzácné srdeční onemocnění, které způsobovalo nebezpečné stavy zadýchávání a bezvědomí z nedostatku kyslíku. Jeho pravidelná korespondence s krajanem, newyorským kardiochirurgem Josefem Brumlíkem, dokládá tuto existenciální nejistotu – lékař sledoval malířův stav na dálku a posílal mu tehdy v Evropě nedostupné léky, čímž ho doslova „udržoval při životě“ po více než čtvrt století až do jeho smrti v roce 1971.Šímova abstrakce v obraze není pouhým formálním experimentem, ale vyjádřením hlubšího filosofického přesvědčení o jednotě ducha a hmoty, člověka a vesmíru, jež prostupuje celou jeho pozdní tvorbou. Kompoziční i koloristické řešení odhaluje jeho mistrovské ovládnutí hmoty a světla, jehož pomocí především buduje napětí mezi materiálním a duchovním principem. Subtilní přechody mezi zlatavými tóny podkladu dávají vyniknout éterickým modravým paprskům symbolické Orfeovy brány do jiného světa. Tmavý geometrický útvar s odstíny proměnlivé modře v dolní části plátna pak evokuje postavu Antaia odpoutaného od země, tedy v okamžiku jeho největší zranitelnosti, před zásahem mohutných Héraklových paží – tento temně žhnoucí kámen sálá své stinné paprsky ve snaze dosáhnout blankytného světla Orfeovy brány. Malíř v tomto díle pokračuje v transformaci své předválečné poetiky do nové podoby „informální struktury“, v níž se konkrétní figurální motivy rozplývají v abstraktních barevných polích, aniž by ztratily svůj symbolický význam. V době vzniku tohoto díla procházela Šímova kariéra významnou renesancí. Po období relativního zapomnění se jeho obrazy začaly s větším ohlasem objevovat na pařížské scéně, nejprve v galerii Kléber v roce 1955, a následně zejména od roku 1958, kdy umělec navázal spolupráci s galerií Paula Facchettiho – významného galeristy italského původu, jenž v padesátých letech vystavoval např. díla Karla Appela, Jeana Dubuffeta, Jacksona Pollocka, Michela Tapié či Henriho Michauxe. Na rozdíl od mnoha vrstevníků Šíma nepodléhal aktuálním trendům, ale zůstával koncentrován na rozvoj vlastního vnitřního univerza, jež v pozdních dílech jako Antaios osciluje mezi lyričností abstrakce a duchovní kontemplací. Mytologický příběh Antaia a Hérakla se zde transformuje v nadčasovou metaforu o zranitelnosti a síle, o smrti a znovuzrození – témata, která malíř zkoumal s mimořádnou intenzitou a spirituální hloubkou. Velmi zajímavá je i provenienční historie díla, jež bylo nejprve vystaveno v pařížské galerii Paula Facchettiho v roce 1959 (Joseph Sima, Galerie Paul Facchetti, Paříž 1959, č. 30F), odkud se dostalo nejprve do sbírky Šímova obdivovatele Jeana Audouina. Následně, po změně autorova galeristy, putovalo do galerie Le Point Cardinal, jejímž majitelem byl Jean Hugues, malířův přítel a poslední galerista, který se později stal i správcem jeho pozůstalosti. Od Huguese obraz do své sbírky získala Thessa Herold, bývalá ředitelka Fondation L'Oréal (Artcurial), která ho později prodala ze své výstavy v roce 2001 (Joseph Sima dans sa lumière, Galerie Thessa Herold, Paříž 2001, repro str. 25 i na obálce katalogu) do jedné z nejvýznamnějších švýcarských sbírek v Ženevě. Antaios byl dále publikován v monografii Františka Šmejkala (Josef Šíma, Praha 1988, str. 307, černobílá reprodukce č. 333) a v knize L. Bydžovská / K. Srp: Návrat Thesův, Praha, 2007, str. 140, obr. 126; a prezentován na výstavě Sima – Le Grand Jeu (3. 4. – 21. 6. 1992, Musée d‘Art Moderne de la Ville de Paris, Paříž 1992, kat. č. 82, repro str. 131, repríza výstavy v Jízdárně Pražského hradu). Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Obraz ‚Antaios‘ lze označit jako přelomový, sdružuje hlavní motivy Šímova díla, stejně jako způsoby jeho malířského pojetí, jeho hluboký emotivní účinek je založený na rozporuplnosti krajních výrazových poloh obou motivů, na způsobu Šímova pojetí dialektiky živlů. Z hlediska jeho malířského vývoje jde o významné dílo, které podstatně obohacuje dosavadní poznání Šímovy tvorby. […]“).