Pastelový monochrom z roku 1980 představuje kulminaci umělcova minimalistického období, kdy čtvercový formát – který sám autor označoval za „nejnudnější“ – paradoxně sloužil jako ideální médium pro jeho duchovní hledání jednoty, řádu a světla. V díle je patrná Boštíkova fascinace pojetím geometrických obrazců sv. Augustina, kde čtverec se svými „stejnými úhly i stejnými stranami stojícími naproti sobě“ vykazuje dokonalou harmonii (aequalitas). Subtilní valéry a téměř absence barevnosti evokují onu metafyzickou rovinu, v níž se Boštík pokoušel, jak sám napsal v roce 1980, „najít východ z labyrintu, ve kterém žijeme, a přiblížit se natolik ráji, abych z něho alespoň něco zahlédl“; snil o umění, „které bude celé bílé“, což podle něj už nebudou barvy, ale světlo. Právě v období kolem roku 1980 dosáhla jeho alchymistická práce s elementárními prvky, jako jsou bod, linie a plocha, své nejryzejší podoby, kdy opakované kladení stejných otázek sloužilo k propracování se „ze složitosti dnešního života k jednoduchým a čistým vztahům“. Limitovaná barevnost a dominance bílého pozadí symbolizují ono autorovo vytoužené světlo a ticho, jehož prostřednictvím usiloval o vytvoření trojí jednoty – se sebou samým, s lidskou společností a s vesmírem. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. J. Machalickým. Přiložena odborná expertiza PhDr. K. Srpa (cit.: „[…] Pro Boštíka toto setrvávání u neznatelného mělo dlouhodobý smysl, zabýval se jím již ve čtyřicátých letech, avšak jakmile po polovině sedmdesátých let začal rozvíjet systematické geometrické struktury založené na lineárním členění, přistoupil i k otázce, nakolik může nahradit tužkovou, tušovou či fixovou čáru médiem, jež se zdá pro ni nejméně vhodné, jímž byl pastel. Vznikla tak tato ojedinělá práce, ve které je na bílé ploše použit bílý pastel tak neznatelně, že se zdá, že je prázdná, avšak ve skutečnosti jí prochází pravidelná mřížka, která se při určitém úhlu pohledu vyjeví a prozradí zraku vnímajícího diváka. […]“).