Principiálně Václav Radimský sledoval východiska o generaci starších barbizonských mistrů, jejichž cílem bylo pracovat blízko lesů, luk a rybníků ve snaze zachytit vše, co momentálně oko obsáhne, vyjádřit náladu chvíle, a to vše pod živým nebem, na vlastní kůži. Výtvarným východiskem byl Radimskému impresionismus, který si přivlastnil a přetvořil v osobitý umělecký styl, s nímž na přelomu století intenzivně seznamoval i české publikum. Tehdy: „Šel za svým motivem, jak se říkalo, jako lovec jde za kořistí, za plachou zvěří, a dostihnuv motivu, zmocnil se ho, a to zase svým způsobem, rychlým, ano, chvatným, aby nevyprchala nálada. Auto, plovoucí ateliér, to byly pomůcky, a pobřeží mořské se svými skalami a blízké zázemí se zahradami a se stohy poskytovaly víc než dostatečný počet obrazů.“ Takto se více než výstižně a s důrazem na extenzivní charakter Radimského osobnosti vyjádřil v časopise Světozor historik umění František Xaver Harlas (roč. 25, č. 7, 18. 12. 1924, str. 179). Na téže stránce tohoto kulturního periodika byla reprodukována i varianta představovaného motivu, která nám jej přesněji lokalizuje do oblasti Českého ráje. Radimský i zde tvoří svou technikou vyznačující se volným, smělým a zeširoka vedeným štětcem. V každém tahu jde o projev temperamentní, malovaný jakoby v jednom gestu a naráz. Dokázal zároveň zpřítomnit ovzduší a náladu slunného dne. Jedná se o výjev, jehož rukopisné podání, zvolená barevnost i celkové působení jednoznačně hovoří o Radimského autorství. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.