Čestmír Kafka, zástupce poválečné abstrakce a vůdčí osobnost skupiny Trasa, se na českém trhu vyskytuje poměrně vzácně. Předložená Zpráva tak představuje skvělou ukázku jeho tvorby z druhé poloviny šedesátých let, která velice rychle směřovala ke strukturální abstrakci. Kafka, žák Emila Filly, se zcela oprostil od barev, od složitého postkubistického členění plochy, aby se plně soustředil na experimenty s materiálem, na hmotu jako hlavní nositelku výrazu. Z jeho práce, nacházející se na pomezí obrazu, koláže a reliéfu, je zřetelný výtvarníkův zájem o rozpadající se a mizející hmotu. Z obsahového hlediska jsou z díla cítit rysy existenciálního smutku, zániku a samoty reflektující tehdejší tíživou situaci v Československu, ale musíme jej vnímat i v širších souvislostech evropského umění a nástupu informelu. Kompozice je tvořena centrálně umístěným světlým, téměř bílým čtvercovým polem s jemnými diagonálními liniemi, zasazenými do hrubě strukturované plochy v béžových a šedohnědých tónech. Použitý materiál – olej, křída, šamot – autor uvádí na zadní straně plátna. Obraz byl vystaven na retrospektivní výstavě Čestmíra Kafky nazvané Obrazy, kresby, koláže, asambláže 1943–1988 ve Valdštejnské jízdárně Národní galerie v Praze v roce 1994, v jejímž katalogu je také publikován (kat. č. 62). Při konzultacích posouzeno PhDr. J. Machalickým a PhDr. K. Srpem.