Málokterý krajinář z generace Mařákových žáků dokázal zimní témata zachytit s takovou věrohodností – kromě Františka Kavána se tímto úkolem nejsystematičtěji zabýval právě Alois Kalvoda. Roku 1917 si dokonce z pozůstalosti Jaroslava Špillara pořídil pojízdný prosklený a vytápěný ateliér právě k malování zimních motivů. Prostý námět potoka či říčky, tolik oblíbený generací Kalvodových spolužáků, i zde v divákovi navozuje autentický pocit mrazivé atmosféry neomylně zalézající i pod povrch pečlivě utemovaného svrchníku. Tato takřka monochromně pojatá malba, jíž dominuje barva všudypřítomného sněhu pronikaná kmeny stromů a s krajní křehkostí vyvedeným větvovím, je příznačnou ukázkou Kalvodových krajin založených na několika hlavních liniích a maximální redukci koloritu. Autenticitu díla dále potvrzuje jeho původ z pozůstalosti autora a pozůstalostní razítko na rubu. Prezentováno ve vkusné dobové adjustaci. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.